Of Revenge, Francis Bacon

Of Revenge, Francis Bacon

První hlavní anglický esejista, Francis Bacon (1561-1626), publikoval tři verze jeho „Esejů nebo radců“ (1597, 1612 a 1625) a třetí vydání vytrvalo jako nejpopulárnější z mnoha jeho spisů. „The Essayes,“ poznamenává Robert K. Faulkner, „apeluje na sebevyjádření tak na vlastní zájem, a poskytuje tak osvícené způsoby, jak uspokojit vlastní zájem.“ (Encyklopedie eseje, 1997)

Bacon, pozoruhodný právník, který působil jako generální prokurátor a kancléř lorda, ve své eseji „Of Revenge“ (1625) tvrdí, že „divoká spravedlnost“ osobní pomsty je zásadní výzvou pro právní stát.

Of Revenge

Francis Bacon

Pomsta je druh divoké spravedlnosti; ke kterému čím více příroda člověka běží, tím více by měl zákon vyřadit to. Neboť pokud jde o první špatné, porušuje zákon; ale pomsta toho špatného vylučuje zákon z úřadu. Při pomstě je člověk jistě i svým nepřítelem; ale při předávání je nadřazený; protože to je princovo dílo k milosti. A Šalomoun, jsem si jistý, praví: „Je to sláva člověka, aby prošel přestupkem.“ To, co je minulostí, je pryč a neodvolatelné; a moudří lidé mají dost společného s přítomnými a přicházejícími věcmi; proto dělají, ale se sebou samy, ta práce v minulých věcech. Neexistuje žádný člověk, co by bylo špatné pro dobro; ale tím koupit sám zisk, potěšení nebo čest, nebo podobně. Proč bych se tedy měl zlobit na muže, že se miluji lépe než já? A pokud by se měl někdo chovat špatně jen kvůli špatné přírodě, proč, přesto je to ale jako trn nebo briar, který píchá a škrábe, protože nemůže nic jiného. Nejvolnější druh pomsty je za ty zločiny, které neexistuje zákon k nápravě; ale pak ať muž vezme na vědomí pomstu být takový, že není tam žádný zákon potrestat; jinak je nepřítel člověka stále před rukou a jsou dva za jednoho. Někteří, když se pomstí, si přejí, aby strana věděla, odkud to přichází. To je velkorysejší. Zdá se, že potěšení není ani tak v tom zranění, jako v tom, že strana činí pokání. Ale základní a lstiví zbabělci jsou jako šíp, který létá ve tmě. Cosmus, vévoda z Florencie, měl zoufalé slovo proti zákerným nebo zanedbávajícím přátelům, jako by ty zločiny nebyly neodpustitelné; "Budete číst (praví), že nám bylo přikázáno odpustit našim nepřátelům, ale nikdy nečetete, že nám bylo přikázáno odpustit našim přátelům." Duch Jóba však byl v lepším ladění: „Máme (praví) dobrodiní u Božích rukou a nebýt spokojený, abychom také vzali zlo?“ A tak v poměru přátel. To je jisté, že muž, který studuje pomstu, udržuje své rány zelené, které by se jinak uzdravily a činily dobře. Veřejné pomsty jsou z velké části šťastné; jako pro smrt Caesara; za smrt Pertinaxe; za smrt Jindřicha třetího z Francie; a mnoho dalších. Ale v soukromých pomstích tomu tak není. Život pomstychtivých lidí prožívá spíše ne; kteří, jak jsou zlomyslní, tak končí nešťastným.